Od morčat k morčatům, aneb chov po dvaceti letech

S morčaty jsem se poprvé potkal v roce 2004. Bylo to ve škole, kamarád rozhlásil, že nabízí mláďata morčat a tak se stalo, že se u nás zabydlela samička Irena. A protože možnost mít mláďata byla pro mě i bráchu lákavá (mně bylo tehdy 11), pořídili jsme si ještě samečka Karla, nádherného angoráka. Nemaje žádné zkušenosti s ověřováním pohlaví (ani nás nenapadlo ověřovat), jsme dali Irenu a Karla k sobě. No a stále nic a nic a nic a nic... Až někdo, ale kdo to si už nepamatuji zjistil tu ohromnou věc, že Irena není Irena, ale Ireňák. Tak co teď? Samozřejmě, že jsme pořídili samičku, jmenovala se Linda a byla stejně jako Ireňák krátkosrsté morčátko. A mláďátka? Byla a ne jenom jednou.

Když jsem pak nastoupil na konzervatoř (stal se ze mě internátník), se poslední mláďata rozvezla do zverimexů a Karel, Ireňák i Linda skončili v králíkárnách, v té době tam ještě opravdu byli i králíci. A něco na tom, že morčata odhánějí nemoce králíků asi bude, protože co je ke králíkům rodiče dali, přestali být nemocní.

Nepředpokládal jsem, že se ještě někdy k morčatům vrátím, ale osud tomu chtěl jinak a tak máme doma opět Lindu a Karla. Měli jsme už i mladé, avšak Karel jejich otec bohužel není, samička se k nám dostala už gravidní a narodila se jí dvě malá morčátka, samička se samečkem a sameček nám zůstal a ve svých třech měsících (v době psaní článku) se má čile k světu. Dali jsme mu jméno Uzurpátor, ale voláme na něj Uino.

Když bych si měl ještě někdy vybrat, zda budu chovat nějakého hlodavce, zvolím určitě morčata. Měli jsme kdysi i křečka, ale ten během dne spal a v noci se točil na kolotoči, morče je za mě daleko živější a co se projevů týče, tak i mnohem zvukovější.